Den se měří vykonanou prací... (Milanu Duškovi k jubileu)

Léta běží, že se to ani věřit nechce... Kdepak za námi zůstaly Cesty vysokým lesem? „Ty cesty... vzpomínky, sny a představy, docela jiný, neskutečný svět...“, jak píše Milan Dušek.
Sentiment... ? Ale proč se mu vlastně bránit?
S Milanem jsem se poznala v nakladatelství Kruh tuším v roce 1972, když Jan Dvořák připravoval sborník Začátek. Později jsme se potkávali u příležitosti nejrůznějších literárních soutěží pro mladé, jako byla třeba Šrámkova Sobotka, literární soutěž Smila Flašky z Pardubic, Jilemnického Letohrad a další.
Jak dlouho že se tedy známe? Čtyřicet let? A jak je možné, že to přátelství tak dlouho vydrželo? Myslím si, že trvání přátelství je hodně závislé na kvalitě lidí.
Jestli je Milan Dušek kvalitní člověk? Za sebe jsem přesvědčena, že ano.
Původně lesní dělník Milan mě oslovil především svou prostotou, skromností, upřímností – a zejména opravdovostí. Svou láskou k přírodě a obyčejnému životu. „Den se měří vykonanou prací ...“ píše. A své dny, které 1. května 2013 završí jeho pětasedmdesátý rok, naplňoval vykonanou prací až po okraj – ať již šlo o práci fyzickou, či duševní.
Jeho vrozená pracovitost a touha pomáhat dobrým věcem byly nejspíš také důvodem, proč se po sametové revoluci, kdy byly vzhůru nohama hodnoty a člověk se ztrácel ve víru událostí, rozhodl obětavě zapojit (se svými přáteli „z hor“, Jirkou Faltusem a Františkem Uhrem) do budování těžce vznikající spisovatelské organizace - Východočeského střediska Obce spisovatelů se sídlem v Pardubicích. Všichni jmenovaní se stali hned v roce 2000 členy prvního výboru a zůstali jimi dodnes.
Tady jsem měla možnost poznat Milana ještě lépe a hlouběji. Rčení – „co na srdci, to na jazyku,“ na něj sedí jako ušité. Přímost a upřímnost. Žádné podrazy! Jakkoli dokáže říct vlastná názor a obhajovat ho, je vždycky ochoten moudře uznat a přijmout názory druhých. A jeho přínos pro Středisko? Obrovský!
Vždť to byl on, kdo navrhl vytvoření nové oblasti – Orlicko – a hned se také o ni začal starat. Když jsem poukázala na nezbytnost vlastního bulletinu a s Jirkou Hrabincem připravila první číslo (takové nedochůdče, kterému chybělo úplně všechno) upozornila jsem, že je třeba, aby někdo ve vydávání pokračoval. Bez dlouhých řečí řekl: Já to zkusím ... A pomohl mu kamarád Jirka Faltus, zapojuje se František Uher a vlastně i celá Duškova rodina. Od výběru obsahové náplně, zajištování tisku až po distribuci ... Práce vskutku mravenčí, ale výsledkem je, že dnes držíte v ruce neuvěřitelné 31. číslo.
Tak, jako zraje dobré víno - s věkem je lepší a lepší - tak dozrává nejen literární tvorba tohoto autora a jím redigované Kruhy, tak zraje i Milan Dušek sám.
Lidí, kteří mě nějaký čas provázeli životem, jsou stovky. Ale vzpomínka na mnohé časem vybledla jako staré fotografie. U Milana to neplatí. Zapsal se do mne nesmazatelným písmem. Zvláštní druh jeho vnitřní krásy ne každý dokáže objevit, ale pro mne znamená mnoho. Je řada lidí z našeho střediska, kteří mne obohatili – a Milan k nim patří.
Proto bych mu chtěla k jeho půlkulatému jubileu popřát nejen zdraví a svěžest do co možná nejpozdnějších let, ale i to, aby měl v životě štěstí na takové lidi, jako je on sám.

Marcella Ma